Pěstování chilli

Tento rok jsem se rozhodl pěstovat chilli trochu ve větším množství než jedna kytka a přejít k pěstování venku. Poslední  teplé roky tomuto způsobu hodně napomáhají.  Dám tady zevrubný popis, jak jsem postupoval a trochu se pochlubím úspěchy.

Začátek února:

Objednal jsem jsem tři druhy semínek chilli po 10 kusech a nakličovací rašelinové tablety Jiffy z tohoto webu: www.seminka-chilli.cz.

(kvalita semínek z tohoto webu byla super, naklíčilo mi jich 29/30)

Doma jsem pak tablety navlhčil a semínka do nich vmáčknul pinzetou asi do 2 cm hloubky. Pak jsem je naskládal po deseti do mini pařníků, vyrobených ze třech obalů na maso. Jeden dospod, jedním přikrýt a poslední děrovaný je pod tabletami na odtok přebytečné vody.

Doba klíčení byla necelých 6 týdnů. Po tuto dobu je nutné udržovat tablety vlhké, ale ne mokré! Při převlhčení velmi jednoduše plesniví, jak se mi to bohužel stalo u deseti semínek. Taky je důležitá konstantní teplota 24-29°C  . Semínka nesmí být přímo na topení, kvůli vysušení a přehřátí.

Já je dal na skříň nedaleko topení.

Někde jsem četl, že do naklíčení by měla být semínka ve tmě. Zkusil jsem to tak udělat a vyklíčila  za stejnou dobu jak ta nezakrytá. Tak nevím k čemu to je.

Půlka března:

Kontroluji, jak jsou na tom klíčící rostlinky. Všechny už mají děložní lístky. Tak jsem je přesadil do plastových kelímků a dal za okno na jižní stranu. Teď by měly naopak mít co nejvíc světla.

Půdu je nutné udržovat konstantně vlhkou, ale ne mokrou.

Jako půdu jsem použil normální rašelinu pro rajčata. 

 

 

přesazování do kelímků

takto putovaly na parapet

Začátek května:

Normálně se doporučuje vysazovat papriky ven až po třech zmrzlých ( půlka května), ale vzhledem k letošnímu počasí, kdy jaro prakticky nebylo, jsem vysadil papriky na zahradu už o 2 týdny dřív.

Nejdřív je nutné papriky postupně přivykat na venkovní počasí. Takže jsem je na několik dní nechal pod střechou terasy, kde je teplo, ale nesvítí tam přímo a nefučí.

Papriky je třeba sázet aspoň 60 cm od sebe, aby se navzájem nedusily kořeny. 

Červen až říjen:

Zde je již napůl vyhráno. Papriky zaklíčily a přežily jaro. Zato začíná nekonečné zalévání. Vody spotřebují opravdu hodně a při letošním počasí bylo potřeba je zalévat každý večer. 

Další ošetřování, které je třeba, bylo odplevelení okolí tak každé 2 měsíce, mulčování posekanou trávou  a postřik kvůli mšicím.

první sklizeň- červenec

Prvních paprik se můžete při teplém roce dočkat již v červenci. Papriky dozrávají průběžně celou dobu, takže při dostatečném počtu kytek máte čerstvé chilli až do října.

Sklizeň je nutné udělat před prvními mrazíky, jinak začnou papriky černat a vůbec to vypadalo divně a nechutnalo dobře.

Sloní choboty

Habanera- neznámý druh

O pálivosti a zvyšování pálivosti pěstováním:

Teorie je asi taková: Na konci zrání začnete zmenšovat rostlinám příděly vody. Neměly by vyschnout, ale měly by mít nedostatek. Rostlina pak vyživuje plody na ne zbytek.

Praxe: Vyzkoušeno ale neověřeno. Habanera sice pálily víc než kupované z obchodu, ale nevím, jestli to bylo kvůli tomuto.

Obecně je výsledná pálivost hodně náhodná veličina. Ta se může významně lišit i u dvou paprik z jedné kytky.

Experimentálně má největší vliv slunce a teplo. Letošní papriky pálily pálily mnohem víc, stejně jako ty které byly na slunci proti těm, které byly za listy.

Výsledek stál za to: Úspěšně vypěstováno 18/20 kytek. Sloní choboty jsou takové příjemné pálivější feferonky a habanera loupaly kůži na jazyku.

Poslední podzimní moto výlet

Trocha lehkého podzimního offroadu neuškodí a sklizená pole k tomu přímo vybízí.

pohled z Černé hory

 

Heroes III u Jelena

Vesnické (Brno je dobrá vesnice)  klání v Heroesech III Wog.

Jediní tři účastníci, kteří to stihli na začátek turnaje. Včetně barmana a fotografa.

Zbytek osazenstva to ale pak dorovnával hlasitým fanděním a taktizováním.

Správný barman stíhá obsluhovat a ještě hrát.

Nedá mi to, abych se nepochlubil. Turnaj skončil (mojí) výhrou i přes hru 1v2.

Někdy nad ránem se to pak zvrhlo ve hraní Minesweeepr na rychlost, ve kterém (i přes lehkou společenskou únavu) jasně vyhrál Jelen s rekordem pod 6 vteřin.

Test štítu nad FSI

2018- První úspěšný test energetického štítu nad VUT FSI+ FEKT:

-na okraji si můžete povšimnout duhového "tetelení".
 

Chernobylská zóna

Vzhledem k tomu, že neproběhlo povídání o Chernobylu jako UBES, tak sem hodím nějaké to zkrácené povídání:

Na náměstí v Kyjevě jsme se spolu asi s 15 dalšími lidmi nacpali do menšího mikrobusu jedné slovensko-ukrajinské agentury, která pořádá zájezdy do zóny a vydali se směr Chernobyl. Což je asi 2 hodiny cesty na sever.  Po cestě jsme zhlédli několik dokumentů o samotné havárii i o jejích následcích. Ze kterých si už moc nepamatuju (píšu to hodně zpětně). Navíc by neměl být problém si o tom dohledat podrobnosti, koho to zajímá. Tak jen něco málo. 

Hodně mě překvapil počet lidí, kteří se různě zapojili do úklidu tohoto bordelu- bylo to hodně přes půl milionu. Kromě hasičů, kteří to neúspěšně hasili vodou, (protože ta se při takové teplotě rozkládá na vodík a kyslík...) pak povolali např. i piloty vrtulníků z právě probíhající afghánské války. Informovanost o tom, co vlastně uklízí byla téměř nulová. Stejně jako znalosti působení ozáření na lidský organismus. Což není moc překvapivé na tu dobu a místo, ale i tak to bylo žalostné.

První zastávka byla vojenská kontrola na vnějším pásmu zóny asi 30 km od elektrárny. Pásma jsou celkem tři a jsou opravdu oplocené a hlídané. Tady jsme si chvíli počkali, než nás prověří a vydali se dál. Taky jsme dostali průpravu, co v zóně nedělat atd.  

Další štace byla vesnice Chernobyl, skládající se většinou z opuštěných budov. Po prohlídce školky jsme se dozvěděli, že všechny ty "náhodně" opuštěné věci jako třeba staré panenky, jsou ve skutečnosti naaranžované pro turisty. Tak jsme zastávku využili tím, že jsme si půjčili místní auto a objeli si vesnici.  Za barákama jsme si všimli jabloňových sadů a když jsme se ptali, na co to tam je (nic pěstovaného v zóně by se nemělo jíst), tak prý když se to vypálí na kalvádos, tak je to vpohodě.   Poslední zajímavostí vedle vesnice je skládka/výstavka jednoduchých robotů použitých při odklízení radioaktivních zbytků. Bohužel spolehlivost těchto strojů nebyla nijak veliká a při působení radiace brzo odešly.

Radar Duga. Tady byla jen krátká zastávka u tohoto přes 14 000 tun vážícího monstra. Stavba je to vážně megalomanská a kromě toho, že sežrala podstatnou část výkonu elektrárny a kvůli zvuku se jí říkalo Ruský datel k ní není moc co napsat. 

Elektrárna. Nejočekávanější místo je paradoxně trochu strohé. zničený blok je již přikrytý novým sarkofágem a dovnitř se dostanete jen při dvoudenní prohlídce. Venku se tak můžete leda podívat na památník hasičům a odlovit si virtuální keš. Vedle elektrárny jsme si dali oběd a jelo se dál.

Pripjať. Nejzajímavější místo z celé zóny. Za těch 30 let se s ním příroda poprala velmi pěkně a některá místa, jako třeba stadion, se proměnila na poctivý les. Na fotkách se pak můžete podívat na místa před/ po. Do většiny budov je zakázaný vstup a ani tam moc zajímavých věcí není. Co není zbořené, to je vykradené včetně např. nábytku a téměř veškerého vybavení domů.  Takže jediné aspoň trochu zajímavé foto mám z interiéru divadla. 

Procházka tímto městem je vážně atmosférická. Doporučuju všem milovníkům rozpadlých budov. Takto velké opuštěné město asi jinde v Evropě není a navíc s takovou historií.

O radiaci v zóně. 

Samozřejmě první věc, která nás zajímala. Takže hned na úvod jsme si půjčili gaigerův detektor a strkali ho kam se jen dalo a změřili snad každé zajímavé místo. Trochu nečekaně má většina zóny přirozené radiační pozadí v normě. Myslím, že to dokonce někdo googlil a většina námi naměřených hodnot byla menší, než je přirozená radiace v Čr. Pak jsou ovšem  místa, kde hodnota radiace vyletí o řád i víc nahoru. Většina těchto míst je označená jasným žlutým trojúhelníkem. Třeba tam, kam dopadly kusy z reaktoru. Z měřených míst nejvíc zářily mechy nebo místa pod konstrukcemi, třeba pod slavným ruským kolem v centru Pripjati. Houby ani ovoce kupodivu moc nezářili

Foto

Na Ukrajinu a zase zpět

 Cíl  již tradiční společné dovolené letos padl na Ukrajinu a to konkrétně na Kyjev, Chernobyl a Oděsu.

5 lidí, auto a přes 1300 km dlouhá cesta do Kyjeva, která i díky menšímu nočnímu bloudění a hranicím vyšla na necelý den. Česko-Slovenské hranice byly vpohodě, stačilo jen překonat skok 30 let zpět. 

Zato Slovensko-Ukrajinská hranice nás zdržela na víc než 4 hodiny. Začalo to menším nedorozuměním, když jsme projeli jen s jedním papírem a prakticky bez kontroly celou celnicí a několik celníků nás zastavilo s namířenými zbraněmi až na ukrajinském území. Kde nám pak (značně naštvaně) vysvětlili, že papírů máme mít snad 5/6 a od toho jsou to budky přes celou celnici. Oni navíc nic nevyřizují a všechno si musíme oběhat sami. Pak přišlo na řadu nekonečné 3 hodinové shánění razítek, podpisů, kontrol a kdoví čeho všeho. Probíhalo to dost zmateně, kdy jsme u budek zjišťovali třeba, jaké potvrzení tam dávají. Občas čekali na úředníky, až se jim zas zachce úřadovat nebo jsem si hráli na chudé idioty, abychom nemuseli dávat úplatky. Což se nás nejen dostalo přes hranice, ale ukázalo se to jako nejlepší taktika na celé Ukrajině. Celá celnice se víc než realisticky podobala na hru "úředníci" ve zpracování Ježek a spol. Kdo nezná, tak přikládám velmi podobné VIDEO z Asterixe.

Cesta do Kyjeva pak už byla klidná. Pokud se tomu dá vůbec říkat cesta.  Kromě několika kilometrů na hlavním tahu bych se nestyděl tomu říkat lepší šotolina. Takže se cesta odbývala po dálnici rychlostí pod 70 km/h.  Pozitivum bylo, že jsme na jedné z benzínek objevili dobré pití zvané Čambo stojící jen pár ušošvárošů.

Spolek benzínkových zevličů představuje Čambo:

Kyjev je pak o trochu pěknější město než Brno (Dělám si srandu Brno není město). Po ověření, že McDonald je všude stejný se šlo na nákupy a menší prohlídku města.

Big Mac je Big Mac ale jde o to, jak to řeknou

Výraz, když zjistíte, že láhev nejlepší vodky stojí míň, než obědové menu v Čr:

To si tak jdete zpět na hotel a po hlavní třídě si to šine několika kilometrová vojenská kolona, kde je vše od jeepů s drony až po balistické rakety. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Po návštěvě Chernobylu jsme se přesunuli několik set km na jih do přístavního města Oděsa. Kde jsme víceméně prozevlovali u moře zbytek dovolené. 

Návštěva Privoz market. Je to obří, asi jak 2 čtvrti, trh. Je zde úplně vše od oblečení, zbraní, ryb, vína, zeleniny, nesmyslů všeho druhu až po půlky volských hlav a jiné pochutiny. Dá se zde sehnat prakticky vše. My jsme si u prvního stánku koupili nějaké silné víno z granátových jablek a zbytek dne se probírali tímto velkým bludištěm. Za zmínku stojí i jediné pevné budovy z trhu, kam se ráno naveze maso všeho druhu a kde se pak celý den  prodává. Vše samozřejmě nechlazené přímo na pultech. A jak začalo být horko, tak už kolem 10 hodiny dopoledne to začalo "vonět" i v okolí budovy.

Nejvýživnější z cest byla ta zpátky. Shodli jsme se, že si to zkrátíme přes E50 ( silnice co vede např. i kolem Hradiště). Zkratka to byla sice delší, ale o to horší. Cesta se místy měnila z rozbité asfaltovky na bahnitou šotolinu vystlanou drcenýma taškama "postavenou" okolo vesnice protože původní cesta prostě chyběla. Taky jsme překonali napůl stržený most. Zapletli se mezi stádo krav. Projeli si doslova krokem menší říčkou, ve kterou se proměnila silnice při prudkém dešti. To bylo obzvlášť nepříjemné, protože nešly vidět výmoly na silnici, které byly nezřídka i přes 20 cm hluboké a dalo by se v nich utrhnout a utopit cele kolo. Potkali jsme několik aut s utrženým kolem. Prostě zábavná celodenní a celonoční jízda. Svítání spolu s kávou jsme si vychutnali už na první slovenské benzínce. A na oběd jsme byli už doma.

O jídle. Šašlikem nebo šavarmou nikdy nic nezkazíte. Hlavně ho mají prakticky všude. Borščů jsme pár ochutnali a byly to ty nejlepší vůbec. Buď jsme měli štěstí, nebo to tu prostě umí. Jinak je to ideální země pro milovníky kopru. Tady byl jako součást každého jídla. V nakládané zelenině, omáčkách,  zavařeninách i jako ozdoba na  mase. Cukrovinky nebyly nic moc, hodně podprůměr. Ty nejlepší věci byly z česka, u těch šlo i poznat, co to je. 

Bohužel mám jen tento fotkový ořez, který mi zůstal v počítači. Zbytek snad časem dohledám v zálohách:

FOTO

Perníková salaš

Tak jsem špekuloval, jaký originální dort udělat pro někoho, kdo má rád perník. Mno a napadla mě perníková salaš.

Tady je výsledné zpracování:

Kdyby to někdo nepoznal, tak je to rybník s kaprem za rákosím.