Další ze skal v Buchlovkách je Zbojník, který je nedaleko Karlovky. Cesty jsou trochu obtížnější ale pěkné. Výhoda je, že se zde může nahodit horní jištění a nemusí se lozit na prváka.
Dali jsme si zde jen jednu cestu a i tak jsme končili za tmy.
Další ze skal v Buchlovkách je Zbojník, který je nedaleko Karlovky. Cesty jsou trochu obtížnější ale pěkné. Výhoda je, že se zde může nahodit horní jištění a nemusí se lozit na prváka.
Dali jsme si zde jen jednu cestu a i tak jsme končili za tmy.
Tak se mi povedlo pořídit si začínající zánět šlach v pravé ruce. Nepříjemná věc a hlavně, když chcete lozit. Dal jsem si 2 týdny pauzu a vypadá to líp. Takže když zrušili kvůli pandemii pouť a odpoledne se vyjasnilo, tak se šlo konečně zas lozit. Na rozjezd jsem si dal čtyřkovou cestu: Vnitřní komín. Mno s jednou skoro nepoužitelnou rukou to byl výkon. Naštěstí se skoro celá cesta dá pěkně nastoupat hlavně pomocí nohou.
![]() |
| vrchol komína- západní strana |
![]() |
| západ slunce |
Jen krátké avízo o velmi pěkné keškové sérii u Halenkovic:
Série je vážně povedená, jak zpracováním, tak umístěním. Celá jde zvládnout za jedno vycházkové odpoledne.
![]() |
| najdi Čmouda |
![]() |
| navigátor |
![]() |
| na vyhlídce |
![]() |
| rozhled z vyhlídky U Divočáka |
![]() |
| Kozel |
Tak konečně došlo i na nejpěknější skálu v Chřibech, Kozel. Vzhledem k návštěvnosti místa jsme přijeli už den předem a přespali v nedalekém altánku, abychom další den byli první na skále.
(Do toho samého altánku se nám asi před 10 lety povedlo nastěhovat celý tábor, když nás na puťáku chytla bouřka. A ze kterého nás pak museli evakuovat auty, když jsme zjistili uprostřed noci, že do něj zatéká a tvoří se v něm malý rybník.)
![]() |
| altánek |
Na začátek jsme si vylezli "komínem" na vrchol, ze kterého je nádherný výhled do kraje a na zříceninu Cimburk a dlovili zde jednu T5 kešku.


-Výhled shora (skoro panorama). Cimburk pravo uprostřed mezi stromy.
Pak jsme pokořili ještě jednu pětkovou a šestkovou cestu i s převisem.
Známé pořekadlo: "Žádný učený z nebe nespadl", rozhodně neplatí pro horolezectví. Protože krátce po padnutí této hlášky spadl Adam. Né že by byl zrovna učený, ale tady prostě spadne časem každý, nezávisle na skillu.
Lezení to bylo vskutku záživné. Cest je dost a jsou ideálně dlouhé.
Pěkná skála s cestami pro lehce pokročilejší lezce. Zdolali jsme zde první převis a spárovku. Založené koleno je super a podrží, jen by to příště chtělo chrániče proti "skalní vyrážce".
Jinak skála i okolí jsou nádherné. Plus je nedaleko studánka s pitnou vodou. Jen je to tu o víkendu zdupané víc než Václavák.
Další T5 keš, která stojí za odlov, když máte lano a cajky. Jde o bývalý kamenolom vedle Salaše v Chřibech. Výška skály cca 25m.
Skála je nelozitelná. Ke keši se dá jen slanit.
Dneska jsme úspěšně zdolali několik cest na Stupavském skalním komplexu. Lezení je zde pěkné, ale cesty jsou krátké. Je to pěkné místo, tak to snad nebude nakonec další holý kopec. A po grilování jsme si dali i jednu delší cestu na Břestecké skále s nádherným výhledem na celý náš okres, viz foto. Jako bonus ještě padly 2 kešky a na závěr noční koupání na Sovíně. Super den.
Docela nedávno padl nápad, že bychom spojili lezení a dovolenou. Když navíc Adam prohlásil, že se po zkušenostech z Ukrajiny, se on autem nikam j*bat nebude, tak bylo jasno. Bude to vlakem tam, kde mají skály a moře... Chorvatsko. Ještě najít čtvrtého kvůli rezervaci a kartám a mohlo se jet.
Dál se nebudu rozepisovat, tož jen tak krátce pár zápichů, pro představu, jak to probíhalo.
Při druhém přestupu jsme drželi minutu sakrování za rozbitý rum uprostřed nádražní haly. Cestování vlakem do Rijeky je už dnes mnohem pohodlnější, než autem. Navíc trvá jen 12 hodin místo celého dne. Kotviště pro 200m kontejnerové lodě není nejvhodnější místo na koupání, ale dá se. Spálit se hned první den dovolené je tak blbé, jak proležet další čtyři dny s popáleninami. První den taky proběhlo přejmenování výletní skupiny na "Humíry", humří upíři. Když nemůžete na slunce, stačí vyměnit den za noc a můžete fungovat dál. Noční moře je pěkně ledové, zvlášť když má vaše kůže víc než 40°C. Na ta nejpěknější místa vás zavede hledání kešek. Hledání kešek vás může přivést i k novému sportu jako: coastal-speleology bouldering (lození v pobřežních jeskyních). Bouldering (lezení bez jištění v malých výškách) je nejlepší na pobřežním útesu, kde si můžete spadnout/skočit do vody. Chorvatské vápence jsou mnohem ostřejší než české pískovce. Pořezaná spálená kůže vážně bolí, stejně jako jakýkoliv dotyk břicha na skále, ale za lození na útesu to stojí. Chorvatská letoviska mají velmi malé zásoby ginu, které dokáže vykoupit a vypít čtyřčlenná skupinka moravských turistů asi za 3 dny. Dobrá cola nedokáže vylepšit fakt hnusné víno. Karetní hry jako Formule se dájí hrát opravdu všude. Paštika ujde, ale ládovat se jí 4 dny je už moc.
Zážitků a zkušeností z jedné dovolené bylo víc než dost. Následná regenerace "skalních vyrážek", spálenin a jiných věcí asi 10 dní.
![]() |
| skleník vodních rostlin |
![]() |
| Topinka |
Vesnické (Brno je dobrá vesnice) klání v Heroesech III Wog.
![]() |
Zbytek osazenstva to ale pak dorovnával hlasitým fanděním a taktizováním.
Správný barman stíhá obsluhovat a ještě hrát.
Nedá mi to, abych se nepochlubil. Turnaj skončil (mojí) výhrou i přes hru 1v2.
Někdy nad ránem se to pak zvrhlo ve hraní Minesweeepr na rychlost, ve kterém (i přes lehkou společenskou únavu) jasně vyhrál Jelen s rekordem pod 6 vteřin.
Vzhledem k tomu, že neproběhlo povídání o Chernobylu jako UBES, tak sem hodím nějaké to zkrácené povídání:
Na náměstí v Kyjevě jsme se spolu asi s 15 dalšími lidmi nacpali do menšího mikrobusu jedné slovensko-ukrajinské agentury, která pořádá zájezdy do zóny a vydali se směr Chernobyl. Což je asi 2 hodiny cesty na sever. Po cestě jsme zhlédli několik dokumentů o samotné havárii i o jejích následcích. Ze kterých si už moc nepamatuju (píšu to hodně zpětně). Navíc by neměl být problém si o tom dohledat podrobnosti, koho to zajímá. Tak jen něco málo.
Hodně mě překvapil počet lidí, kteří se různě zapojili do úklidu tohoto bordelu- bylo to hodně přes půl milionu. Kromě hasičů, kteří to neúspěšně hasili vodou, (protože ta se při takové teplotě rozkládá na vodík a kyslík...) pak povolali např. i piloty vrtulníků z právě probíhající afghánské války. Informovanost o tom, co vlastně uklízí byla téměř nulová. Stejně jako znalosti působení ozáření na lidský organismus. Což není moc překvapivé na tu dobu a místo, ale i tak to bylo žalostné.
První zastávka byla vojenská kontrola na vnějším pásmu zóny asi 30 km od elektrárny. Pásma jsou celkem tři a jsou opravdu oplocené a hlídané. Tady jsme si chvíli počkali, než nás prověří a vydali se dál. Taky jsme dostali průpravu, co v zóně nedělat atd.
Další štace byla vesnice Chernobyl, skládající se většinou z opuštěných budov. Po prohlídce školky jsme se dozvěděli, že všechny ty "náhodně" opuštěné věci jako třeba staré panenky, jsou ve skutečnosti naaranžované pro turisty. Tak jsme zastávku využili tím, že jsme si půjčili místní auto a objeli si vesnici. Za barákama jsme si všimli jabloňových sadů a když jsme se ptali, na co to tam je (nic pěstovaného v zóně by se nemělo jíst), tak prý když se to vypálí na kalvádos, tak je to vpohodě. Poslední zajímavostí vedle vesnice je skládka/výstavka jednoduchých robotů použitých při odklízení radioaktivních zbytků. Bohužel spolehlivost těchto strojů nebyla nijak veliká a při působení radiace brzo odešly.
Radar Duga. Tady byla jen krátká zastávka u tohoto přes 14 000 tun vážícího monstra. Stavba je to vážně megalomanská a kromě toho, že sežrala podstatnou část výkonu elektrárny a kvůli zvuku se jí říkalo Ruský datel k ní není moc co napsat.
Elektrárna. Nejočekávanější místo je paradoxně trochu strohé. zničený blok je již přikrytý novým sarkofágem a dovnitř se dostanete jen při dvoudenní prohlídce. Venku se tak můžete leda podívat na památník hasičům a odlovit si virtuální keš. Vedle elektrárny jsme si dali oběd a jelo se dál.
Pripjať. Nejzajímavější místo z celé zóny. Za těch 30 let se s ním příroda poprala velmi pěkně a některá místa, jako třeba stadion, se proměnila na poctivý les. Na fotkách se pak můžete podívat na místa před/ po. Do většiny budov je zakázaný vstup a ani tam moc zajímavých věcí není. Co není zbořené, to je vykradené včetně např. nábytku a téměř veškerého vybavení domů. Takže jediné aspoň trochu zajímavé foto mám z interiéru divadla.
Procházka tímto městem je vážně atmosférická. Doporučuju všem milovníkům rozpadlých budov. Takto velké opuštěné město asi jinde v Evropě není a navíc s takovou historií.
O radiaci v zóně.
Samozřejmě první věc, která nás zajímala. Takže hned na úvod jsme si půjčili gaigerův detektor a strkali ho kam se jen dalo a změřili snad každé zajímavé místo. Trochu nečekaně má většina zóny přirozené radiační pozadí v normě. Myslím, že to dokonce někdo googlil a většina námi naměřených hodnot byla menší, než je přirozená radiace v Čr. Pak jsou ovšem místa, kde hodnota radiace vyletí o řád i víc nahoru. Většina těchto míst je označená jasným žlutým trojúhelníkem. Třeba tam, kam dopadly kusy z reaktoru. Z měřených míst nejvíc zářily mechy nebo místa pod konstrukcemi, třeba pod slavným ruským kolem v centru Pripjati. Houby ani ovoce kupodivu moc nezářili
Cíl již tradiční společné dovolené letos padl na Ukrajinu a to konkrétně na Kyjev, Chernobyl a Oděsu.
5 lidí, auto a přes 1300 km dlouhá cesta do Kyjeva, která i díky menšímu nočnímu bloudění a hranicím vyšla na necelý den. Česko-Slovenské hranice byly vpohodě, stačilo jen překonat skok 30 let zpět.
Zato Slovensko-Ukrajinská hranice nás zdržela na víc než 4 hodiny. Začalo to menším nedorozuměním, když jsme projeli jen s jedním papírem a prakticky bez kontroly celou celnicí a několik celníků nás zastavilo s namířenými zbraněmi až na ukrajinském území. Kde nám pak (značně naštvaně) vysvětlili, že papírů máme mít snad 5/6 a od toho jsou to budky přes celou celnici. Oni navíc nic nevyřizují a všechno si musíme oběhat sami. Pak přišlo na řadu nekonečné 3 hodinové shánění razítek, podpisů, kontrol a kdoví čeho všeho. Probíhalo to dost zmateně, kdy jsme u budek zjišťovali třeba, jaké potvrzení tam dávají. Občas čekali na úředníky, až se jim zas zachce úřadovat nebo jsem si hráli na chudé idioty, abychom nemuseli dávat úplatky. Což se nás nejen dostalo přes hranice, ale ukázalo se to jako nejlepší taktika na celé Ukrajině. Celá celnice se víc než realisticky podobala na hru "úředníci" ve zpracování Ježek a spol. Kdo nezná, tak přikládám velmi podobné VIDEO z Asterixe.
Cesta do Kyjeva pak už byla klidná. Pokud se tomu dá vůbec říkat cesta. Kromě několika kilometrů na hlavním tahu bych se nestyděl tomu říkat lepší šotolina. Takže se cesta odbývala po dálnici rychlostí pod 70 km/h. Pozitivum bylo, že jsme na jedné z benzínek objevili dobré pití zvané Čambo stojící jen pár ušošvárošů.
Spolek benzínkových zevličů představuje Čambo:
![]() |
![]() |
Návštěva Privoz market. Je to obří, asi jak 2 čtvrti, trh. Je zde úplně vše od oblečení, zbraní, ryb, vína, zeleniny, nesmyslů všeho druhu až po půlky volských hlav a jiné pochutiny. Dá se zde sehnat prakticky vše. My jsme si u prvního stánku koupili nějaké silné víno z granátových jablek a zbytek dne se probírali tímto velkým bludištěm. Za zmínku stojí i jediné pevné budovy z trhu, kam se ráno naveze maso všeho druhu a kde se pak celý den prodává. Vše samozřejmě nechlazené přímo na pultech. A jak začalo být horko, tak už kolem 10 hodiny dopoledne to začalo "vonět" i v okolí budovy.
Nejvýživnější z cest byla ta zpátky. Shodli jsme se, že si to zkrátíme přes E50 ( silnice co vede např. i kolem Hradiště). Zkratka to byla sice delší, ale o to horší. Cesta se místy měnila z rozbité asfaltovky na bahnitou šotolinu vystlanou drcenýma taškama "postavenou" okolo vesnice protože původní cesta prostě chyběla. Taky jsme překonali napůl stržený most. Zapletli se mezi stádo krav. Projeli si doslova krokem menší říčkou, ve kterou se proměnila silnice při prudkém dešti. To bylo obzvlášť nepříjemné, protože nešly vidět výmoly na silnici, které byly nezřídka i přes 20 cm hluboké a dalo by se v nich utrhnout a utopit cele kolo. Potkali jsme několik aut s utrženým kolem. Prostě zábavná celodenní a celonoční jízda. Svítání spolu s kávou jsme si vychutnali už na první slovenské benzínce. A na oběd jsme byli už doma.
O jídle. Šašlikem nebo šavarmou nikdy nic nezkazíte. Hlavně ho mají prakticky všude. Borščů jsme pár ochutnali a byly to ty nejlepší vůbec. Buď jsme měli štěstí, nebo to tu prostě umí. Jinak je to ideální země pro milovníky kopru. Tady byl jako součást každého jídla. V nakládané zelenině, omáčkách, zavařeninách i jako ozdoba na mase. Cukrovinky nebyly nic moc, hodně podprůměr. Ty nejlepší věci byly z česka, u těch šlo i poznat, co to je.
Bohužel mám jen tento fotkový ořez, který mi zůstal v počítači. Zbytek snad časem dohledám v zálohách:
Letošní dovolená nás (shodou okolností) dovedla opět do Alp, ale tenkrát těch slovinských. Vzali jsme to od vrcholků hor až po návštěvu největších jeskyní ve Slovinsku a nakonec do Chorvatska k moři.
![]() |
| 1800 km |
Zároveň poslední delší cesta na BMW F650 GS Dakar.