Po letošním skautském táboře, na motivační vlně, jsem se hecl a přihlásil se na čekatelky, které proběhly online tento víkend.
Na úvod. Skaut/ Junák (jde o dvě různé organizace) je jedinečný tím, že se zde můžete dostat k zodpovědnosti vedení jiných již před 15. rokem života. Nepůjdu úplně do detailu, jak je to celé vymyšlené. Jde o model skautské výchovy, kdy skauty (od 6. třídy) rádcují tzn. vedou jejich vrstevníci jen cca o 1-2 roky starší. Ty nejmenší (2-5. třída) rádcují většinou lidi 15+ let. Dalším důležitým znakem je, že nejmenší ucelení je družina a jejich rádce. To je asi 5-12 lidí. Družiny se skládají do oddílů se svým vedoucím a ty zas do celého střediska. Tento systém má mnoho výhod. Těžší stránka je množství požadovaných znalostí a skillů na rádce. Kterých není zas až tolik, ale chce se po nich je zvládat pořád, bez chyb a za všech situací. Hlavní nevýhodou je konečná zodpovědnost vedoucích (táborů, střediska,...) jak za rádce, tak za členy, ale o tom až později.
Právě k naučení všech potřebných věcí slouží čekatelský kurz. Ten obsahuje kompletní teoretickou přípravu pro 15. leté, jak vést své družiny. Je v něm zahrnuto plánování, hospodaření, zdravověda, psychologie, právo, osobnost čekatele a osobní rozvoj a mnoho dalších. Vše zaměřené na praktické potřeby ve skautu. Např.: vědět co má být na účtence, za co jsem zodpovědný, nebo jak motivovat děti. A taky je bohužel nezbytným předstupněm k vůdcovské zkoušce.
Pokud si říkáte, co jsem dělal na kurzu pro puberťáky, tak tento konktrétně byl pro dospělé lidi, kteří již většinou vedou a potřebují papír ze zkoušek, aby mohli i na vůdcovský kurz, který je jediný podstatný. Totiž ač někteří tvrdí opak a jak moc je to důležité, tak čekatelky vás k ničemu neopravňují. S dobrým vedoucím a chytrým rádcem by měl být dokonce i zbytečný. To je ovšem ideální případ.
Náplní tak bylo většinou zběžné projití si daných témat, ať jsme všichni na stejném základu a hlavně výměna zkušeností a postupů mezi středisky. Protože co oddíl a středisko to jiný názor.
Výstupy:
Kdyby někoho zajímalo, jak je na tom naše středisko proti výběrovému vzorku cca 30 z ČR, tak jsme na tom aktuálně velmi nadprůměrně. Jako třeba zpětné vazby, osobní rozvoj lidí, komunikace vedení-rádci-děti, řešení táborů a mnoho jiných věcí o kterých nemají některé střediska ani potuchy, nebo jsou na začátku toho, jak tyto věci implenetovat.
Náhodné poznatky z diskuzí:
1) Skauting pro všechny?
Toto bylo velmi diskutované téma. Jde o to, jestli by měli mít všichni možnost, chodit do skautingu. Jako děti s autismem, hyperaktivitou,... Výsledný skupinový verdikt, se kterým teda všichni nesouhlasili, vypadá takto: NE! Mělo by být na vedoucím, aby zhodnotil své možnosti, schopnosti ale i třeba narušování programu etc. a rozhodl se. Je to skaut, ne odborný výchovný ústav...
2) Předání vedení.
Co je zde za problém? Ikdyž jde o řekněme o vážený post, tak bývá problém najít si nástupce. Například kvůli množství potřebného času, úsilí a hlavně zodpovědnosti za všechny! účastníky po dobu všech akcí. Což po nastudování si práva a poslechnutí si několika storek z kurzu se nedivím, že vedoucí tábora za tu dobu moc nenaspí. Ve zkratce: děláte zadarmo ve svém volném čase dobrovolně činnost, kde se kdykoliv může něco pokazit i přes veškerá opatření, bez vašeho přičinění a do vězení jdete stejně vy. Vím, zní to skvěle. Ve skutečnosti to není tak strašné. Ale v podstatě to tak je. Naštěstí to má i nějaké benefity, o kterých teda zatím netuším, ale snad aspoň ti vedoucí vědí jaké.
Zase jednoduché řešení od vedoucího čekatelek: malá motivace od vedoucího k nástupcům. Trochu jak z toho vtipu:" Nepěkně mluvíš o sloníkovi. Takto ho neprodáš."
3) Motivace a tresty
Věčné to téma. Upřímně, tady si toho moc nepamatuju, protože jsem se v té diskuzi ztratil. Výstup by mohl být asi takový, že cukr a bič je funkční metoda. Dál se to neuvěřitelně lišilo. Nějakou ucelenou metodu jsem se bohužel nedozvěděl.
4) Soutěživost
Téma speciálně našeho střediska, kde bylo rozhodnuto že táborové hry jsou již bez soutěžení a výsledků. A při bodování stanů se již neuděluje slunce a prase za nejlepší/nejhorší stan. Výsledek z kurzu: děti by si měly projít jak úspěchem, tak neúspěchem. V soutěživosti je navíc i motivace na posun dál. Která z metod je ta lepší? A kdy mají věk na to, si projít tím, že je holt někdo lepší? Možná kvůli tomu, že jsem v tom vyrůstal, ta jsem jasným zastáncem omezené soutěživosti.
Pozor názory se nemusí shodovat s doporučenou výchovou! (pokud něco takového je)
